Původně zformované útvary braly postupně za své a rozpadaly se do různě početných skupin. Cestou, aby si ulehčili, odkládali Němci část po částech něco ze svých zavazadel, podle Richterova pamětníka odkládali někteří i potraviny. To je dost málo pravděpodobné, protože jiným právě potraviny chyběly. Cestou k žádným brutálnostem nedocházelo, pokud je nespatřujeme v potřebě překazit nenápadné uhýbání z proudu a přípravu k útěku. Pokud doprovodný personál použil fyzického násilí, pak nikdy v takové míře, aby způsobil zranění nebo snad někoho usmrtil. Barvitá líčení o tom, jak byli Němci svlékáni, uvazováni k telegrafním tyčím, pod kterými byly rozdělávány ohně, a obdobné báchorky by si nezasloužily pozornosti nebýt vědomé snahy po démonizaci pochodu z Brna a jeho postavení jako protiváhy proslulých pochodů smrti z nacistických koncentračních táborů. Vyspekulovaná ”svědectví" o plných příkopech mrtvých, zastřelených nebo kolbami stráží ubitých žen a mužů musela dostat logické pokračování. Ti mrtvi přece museli být někde, ale hlavně tajně zakopáni. Někde stranou, ale ne zas tak daleko, aby se nedalo s místem jejich posledního odpočinku politicky manipulovat.

Na svém pochodu k Pohořelicím, přibližně ve dvou třetinách cesty od Rajhradu, míjel průvod na Smolínském kopci, pokud ovšem kótu 231 za výraznější dominantu můžeme považovat, kamenný kříž pár kroků v poli od silnice. Zbudoval ho Jakub Haška na paměť kohosi, kdo zde byl zasažen bleskem, alespoň to tak vypráví místní tradice. Z nějakých dosud neobjasněných zdrojů vyrašila fáma, že právě tady u Haškova kříže je pohřbeno 1700 Němců povražděných cestou. V minulých letech tu často zastavovaly výpravy zahraničních návštěvníků jižní Moravy a jejich účastníci veřejně či potajmu zdobili kříž věnečky se stuhami v rakouských i německých státních barvách a u paty kříže zapalovali svíčky. Činili tak s neotřesitelnou jistotou, že stojí nad hrobem či hroby svých blízkých. Okolí kříže věnoval značnou pozornost i Ota Filip, je však natolik zkušeným žurnalistou, aby ”se ctí" vyvázl i v případě, že tu žádné pozůstatky zabitých nalezeny nebudou. Za tím účelem předestřel čtenářům dohady o vykopání hrobů a převezení jejich obsahu kamsi do neznáma, takže v obou případech mu nelze nic vytknout.

Historický průzkum ve Smolině i na místě samém žádné hroby nepotvrdil. Na písemný dotaz odpověděl z pověření městského úřadu v Pohořelicích, kam Smolin náleží, lékař MUDr. Josef Hrabovský, smolínský starousedlík, lapidárním a naprosto výstižným konstatováním: ”Něco bychom o to museli ve vesnici vědět." Další ze spekulací o tajnostech brněnského transportu propadla a s ní zmizelo i zdobení kamenného svědka u silnice.

Transport na jeho závěru provázel 31. května primátor Vladimír Matula spolu s tajemníkem Kapounem a dalšími funkcionáři. Za přestávky v Rajhrade vyslechl mnohé stížnosti proti údajně nespravedlivému zařazení do transferu, a přestože předkládané důkazy a svědecké výpovědi nebyly vždy nejvěrohodnější, rozhodoval velkoryse a blíže neurčený počet Němců vrátil zpět do Brna. Potom pokračoval v cestě do Pohořelic, o níž nám ve svých pamětech zanechal důležité svědectví: ”Přesvědčili jsme se, že nebyly žádné stížnosti na bezpečnost ani na zbrojováky a že odsun pokračoval celkem v pořádku a bez jakéhokoliv násilí." Na základě vlastního uváženi sledoval transport rovněž Matulův náměstek a jeho politický rival Josef Podsedník v doprovodu dalšího člena národního výboru kněze Pátera Petra Lekavého z fary u sv. Tomáše. V zásadním pohledu na cestu do Pohořelic se s primátorem příliš nerozcházel: ”Po cestě jsme zahlédli několik pohozených uzlů s oděvními svršky, ale opuštěné Němce jsme neviděli. Teprve u Pohořelic jsme viděli kolem baráků konec transportu, ponejvíce staré lidi, kteří tam odpočívali pod dohledem ozbrojených zbrojováků." Pozoruhodné je, že ani Matula, ani Podsedník nezávisle na sobě neuvádějí ve svých pamětech žádné mrtvé. Příkopy plné mrtvol nebo 1700 povražděných u Haškova kříže nemohl žádný z nich přehlédnout a v době, kdy představitelé národního výboru města Brna sledovali silnici, nemohly být údajné oběti odklizeny. Následujícího dne projel trasu z Brna do Pohořelic lékař MUDr. Jiří Šňupárek, ale ani on cestou nezahlédl jedinou mrtvolu.

Odchodem vysídlených z Rajhradu zanikla koncepce jejich dočasného rozmístěni do vesnic kolem městečka. Tento nejpůvodnější záměr ZNV i městské správy byl nově pře transformován do okolí Pohořelic, kolem nichž v národnostně smíšených obcích měl do konce lepší vyhlídky na své uskutečnění. Ještě dřív, než bylo cokoliv uděláno pro realizaci pohořelické varianty vysídlovacího plánu, všechno předešlé přehlušil nový cil pochodu, za který byla stanovena rakouská hranice. Kdo a za jakých okolností navodil tuto změnu, sotva už poznáme. Rozhodně to nebyly brněnské správní a bezpečností instituce, přestože později vzaly přechod do Rakouska tichou cestou na vědomí.

V souvislosti s touto nejpalčivější změnou v koncepci transferu není zanedbatelný pohled na psaní tehdejšího brněnského tisku. Národně socialistické Slovo národa napsalo: ”Ve čtvrtek v noci budou brněnští Němci pochodovat dále k jihu přes Pohořelice." Sociálně demokratický Čin tuto tezi uvedl jen s malou obměnou: ”... celý transport Němců bude pochodovat směrem na rakouské hranice." Rovnost týž den referovala o cestě do Rajhradu a o přidělování Němců na práce v okolí, jako by zapomněla, že den předtím v redakčním článku uvedla poněkud odlišné stanovisko: ”Dělnictvo žádá, aby všichni Němci ihned opustili město Brno a byli dopraveni za hranice Československé republiky." Dva přístupy k německé otázce v Brně jsou patrné téměř od samého počátku jejího revolučního řešení. Radikální živelné pojetí transferu mělo naději na rozhodující vliv až v jisté vzdálenosti od Brna. Všechny rozkazy a příkazy během cesty byly předávány ústně po rojnici a spojkách, jiné spojem tehdy neexistovalo. Proto není bezdůvodná ani domněnka, že stačilo,aby někdo z doprovodu zvolal – ”Do Rakouska!" – nebo tak nějak podobně a už se změněná orientace lavinovitě šířila na všechny strany. Nelze tedy ani vyloučit původ nového cíle v nepravém či zkomoleném zvolání, zejména ne za té okolnosti, že něco takového přicházelo vhod.

Štábní kapitán Bedřich Pokorný, zemský velitel Národní bezpečnostní stráže v Brně, podal 2. června 1945 ve 13.00 hodin do sekretariátu ministra vnitra Václava Noska telefonické hlášení, v němž vysvětloval, proč dosud nedokázal splnit instrukci ministra ze 30. dubna. Za své služební cesty do Prahy, pravděpodobně spojené s účastí na poradě vyšších funkcionářů KSČ, navštívil i hotel Alcron, v němž prozatím bydleli ministři a přední vládní úředníci. Pro osvětlení brněnského transferu je záznam hlášení velice významný. Praví se v něm: ”ZNV v Brně nakonec rozhodl provésti odsun Němců z Brna tak, jak navrhl pan ministr vnitra v hotelu Alcron 30.5.1945 bezpečnostní delegaci moravské, internovat Němce na vhodných místech v pracovních a koncentračních táborech a neodsunovat až do rozhodnutí vlády Němce do Rakouska." Pokorný v další části svého hlášení vysvětluje obtížnost své zpáteční cesty. Říká, že do Mikulova dojel až l. června večer, ”kdy už valná část proudu překročila rakouské hranice." Z citovaného záznamu vyplývá, že ZNV 30. května 1945 rozhodoval o vystěhování Němců z Brna po konzultaci s ministrem vnitra a škpt. Pokorný jel urychleně do Mikulova, aby zastavil živelný převod transferu přes rakouskou hranici.